pátek 7. listopadu 2008

Kuchyňské fígle

Tenhle článek bude vznikat za pochodu a pevně doufám, že mi přijdete také trochu na pomoc s fígly, které znáte vy.

Ty moje jsou:

Jak předpéct těsto na koláč či quiche tak, aby se nenafouklo?
Inu, to je, milý čtenáři, jednoduché: vezme se kus pečícího papíru, který se položí na těsto a zatíží se několika fazolemi. A je to. Kdysi jsem vám radila dát na těsto alobal: to je také možné, ale nevýhoda je, že alobal se k těstu občas přilepí a navíc se těsto upeče méně rovnoměrně. A pak, zlí jazykové říkají, že alobal by neměl přijít do přímého kontaktu s horkou potravinou...

Jak oloupat rajčata?
Není nic jednoduššího! Dejte je na 30 sekund do vroucí vody a loupat se vám budou skoro sama!

Jak uchovat aromatické bylinky čerstvé v lednici?
Zabalte do vlhké až morké utěrky a takto dejte do lednice: bylinky vydrží v pohodě i týden!

Jak oloupat papriky?
Dejte do trouby na gril, nebo ještě lépe zabalte do alobalu a pečte v troubě 45 minut.

Jak konzumovat rybu syrovou?
Pokud máte chuť na carpaccio nebo na rybí tatrský steak, který je vynikající, a máte k dispozici čerstvou rybu (je pevná a oko není zamodralé), dejte rybu před konzumací nejdřív zmrazit a opět rozmrazit: zabijete tím škodlivé bakterie. Ale, samozřejmě, tím nepříliš čerstvou rybu neupravíte ke konzumaci, tak pozor!!!

Jak uvařit červené maso do měkka bez tlakového hrnce?
Maso zásadně nesolte, dokud není měkké. Změkne mnohem rychleji!

Jak konzervovat avokádo, aby nezčernalo?
Jste fandy guacamole, ale vadí vám, že pokud hned nesníte všechno, v ledničce vám zhnědne až zčerná? Některé recepty radí proti zčernání přidat trochu citrónu, což podle mých zkušeností nefunguje. Avokádo zčerná na vzduchu také pokud například sníte jen půlku a druhou necháte v lednici. Nyní jsem ale přišla na fígl skutečně čarodějný. Věřte nebo nevěřte, funguje to. Stačí ponořit jádro z vašeho načatého avokáda do vody. Slyšíte dobře. Vaše avokádo je v ledničce nebo v guacamole a jádro je ve vodě někde opodál: a avokádo nečerná. Tuhle radu mám z Chile, kde od ledna 2009 žiju. Avokádo je tu součástí stravy asi jako v České republice brambory. A rada tu funguje. Doufejme, že duše avokáda neodumře při jeho cestě do Evropy a že uvedený čarodějnický recept funguje i v Evropě...

P.S. Žádné zaříkávadlo používat nemusíte :-).

...a to je zatím všechno. Hned, jak se zase něco chytrého přiučím, tak vám to ráda povím...

úterý 7. října 2008

Crêpes, čili francouzské palačinky

O jedné velké známé francouzské kuchyně tu ještě nebyla řeč. Jsou to klasické francouzské palačinky. Upřímně, nejedná se rozhodně o žádný velký výkon francouzské kuchyně. Palačinky jsou obvyklou potravou studentů nebo je najdete na jídelních lístcích levných restaurací. Samozřejmě, taková studentská palačinková party není k pomluvě! Jinak ale palačinka ve francouzské kuchyni zaujímá stejné místo jako naše bramborové placky nebo bramboráky. Tedy, můžete to koupit na ulici, jíte to vlastně velice často, ale v den, kdy si chcete udělat gurmánskou radost, to oželíte.

Crêpes pocházejí z Bretagne, tedy z dalekého severovýchodu. Existují dva základní typy těsta: těsto z běžné hladké mouky a těsto z farine de blé noir, neboli farine de sarrasin. Palačinky z druhého typu mouky se nazývají taktéž galettes. Obojí se konzumují nejlépe nikoli s vínem (kdepak! Copak jste někdy viděli vinici v Bretagni?), ale s lokálním jablečným nápojem jménem cidre. Cidre je sice originál z Normandie, ale to je přeci jen, co by kamenem dohodil. A jestliže se Bretonci a Normanďané rádi dohadují, komu vlastně patří St. Michel, na tom, že se v obou regionech pěstují kvanta jablek, na tom se se shodnou zcela jistě. Cidr je zkvašený jablečný mošt, jehož procento alkoholu se pohybuje mezi 2 až 8%. Můžete ho koupit v obchodě, nebo můžete doufat, že některý z vašich kamarádů z Bretagne pochází a že jeho rodiče cidr doma vyrábějí. Na venkově je to evidentně běžná praxe. Alespoň rodiče obou mých bretonských přátel, Beatrice i Gaela, tuto chválihodnou činnost provozují s velkým úspěchem.

Palačinky se konzumují s různou náplní, sladké nebo slané, nejlépe nejdříve slané, a potom sladké. Nejtypičtější slanou náplní je šunka a strouhaný sýr, eventuelně s jedním vejcem rozklepnutým uprostřed. Sofistikovanější náplň je například roquefort s ořechy, špenát s kozím sýrem, nebo losos se smetanou. Ale fantazii se meze nekladou. Restaurace nabízejí tisíce dalších náplní. Místní palačinkárna tedy neváhá nabízet například savojskou palačinku s brambory, slaninou a reblochonem, což evokuje vlastně regionální specialitu tartiflette.

Co se týče sladké náplně, klasikou je cukr nebo čokoláda, či Nutella. Jednou z dalších oblíbených náplní je crème de marrons, před kterým jsem vás varovala zde. A opět, fantazii se meze nekladou. Můžete vyzkoušet banány s čokoládou, cukr s citrónem, zmrzlinu, zkrátka, co vás napadne.

Sbíhají se vám už pomalu sliny na jazyku? Tak do toho! Tady máte recept!

pátek 26. září 2008

Telecí hlava, anebo ráno u řezníka

Zajímalo by mě, co jde vaší (ne-telecí) hlavou, když čtete titulek tohoto článku. Je telecí hlava hlava skopová?

Kdo ví. Ale co je jisté je, že už dlouho jsem chtěla napsat článek o věcech ve francouzské kuchyni, které naprosto nesnáším a kterým doporučuju se vyvarovat. Problém je, že jsem stále mohla přijít pouze na dvě věci. Třetím kandidátem by mohly být jehněčí mozečky, které můj řezník prodává. Tuhle nad nimi měla jedna paní téměř hysterický záchvat. Ne, že by byla ochránkyně zvířat, ba právě naopak, vykřikovala spíš "jéééé, jehněčí mozečky, ty už jsem dlouho neviděla, to si pochutnáme, to bude mát manžel radooooost!" Jenže jehněčí mozečky jsem neměla nikdy kuráž či spíš příležitost ochutnat, takže nemůžu říct, co si o nich myslím.

Dneska ráno jsem sice nenarazila na třetí, tolik vytoužený, nechutný produkt, ale konec konců, dvě nechutnosti stačí.

První produkt, který za žádnou cenu nejezte, je crème de marrons nebo crème aux marrons, nebo jak se to vlastně jmenuje, ani na jméno tomu nemůžu přijít. Jedná se o podivnou marmeládu z jedlých kaštanů, kterou Francouzi navíc obvykle milují. Uvědomte si ale, že oni to jedí od mala. Stejně, jako moje maminka pořád vychvaluje chuť jakýchsi bonbónů, jejichž název "mejdlíčka" dává tušit, že asi není moc o co stát, ale v padesátých letech to evidentně byl hit, tak i Francouzi prahnou po téhle chuti dětství. Chudák cizinec konstatuje, že se jedná o cukr ve slizu. Létající muž se mě snažil kdysi blahé paměti přesvědčit, že mi kaštanový krém nechutná, protože jsem ho vždycky jedla jenom ze supermarketu. A tak jsme šli nasbírat kaštany, a Létající muž se pustil do přípravy. Uvařili jsme kaštany, oloupali je, opět dali do hrnce a přidali jsme cukr. Po půl hodině míchání vznikl....cukr ve slizu, na vlas stejný, jako ten ze supermarketu.

I druhý produkt, který též nedoporučuju, ve mně vyvolá vzpomínku na Létajícího muže. Jednoho deštivého dne na výletě v Normandii mě vzal do restaurace, kde byla jako specialita uvedená telecí hlava. Jako správně pitomý turista jsem si řekla, že samozřejmě musím ochutnat specialitu, a řekla jsem, že si dám telecí hlavu v domnění, že se bude jednat o telecí maso, například mleté, které se proto jmenuje telecí hlava. Létající muž řekl pouze na půl úst, zda jsem si jistá, že dobře rozumím slovům "tête de veau". I kdybych byla nerozuměla, porozuměla bych lehce a bez slovníku v momentě, kdy mi přinesli talíř. Na talíři byla...telecí hlava. Statečně jsem vzala do ruky příbor a podporována anatomickým rozborem, který mi Létající muž ochotně poskytl ("tohle bude jazyk...a tohle bude asi kousek mozku...") jsem do sebe onu specialitu nasoukala. A můžu vám říct, že už nikdy více.

Dnes ráno jsem byla nakupovat. Vstala jsem pozdě, a protože nebylo doma nic k snídani, šla jsem ještě hladová pro chleba a cestou jsem se stavila u řezníka pro maso na boeuf bourguignon. Přede mnou byly dvě zákaznice, z nichž jedna chtěla maso na polévku, protože je zima. Deset následujících minut jsme se tedy bavili o tom, jak je zima a který typ topení je nejlepší. Druhá paní klientka, malá podstaditá důchodkyně, soudila, že nejhorší je centrální topení, protože je pak člověk závislý na teplárně, a těm mladým není vůbec zima, ale jí ano, a musí ze skříně pak tahat elektrické topeníčko. Paní s polévkou, elegantní, po francouzsku klasicky vychrtlá, vysoká padesátnice podotkla, že to je pravda, ježto jí jako mladé nikdy zima nebyla, a že prý uvidím, až budu starší. Řezník řekl, že jemu je také pořád zima. Paní s polévkou odpověděla, že dobře zahřeje také polévka. Důchodkyně si postěžovala, že její muž polévku nejí.

A bylo to na stole: "U nás zase nikdo nejí telecí hlavu.", řekla padesátnice: "A jenom pro sebe jí dělat nemůžu. Tuhle jsem jí udělala, a musela jsem jí jíst celý týden."
Na lačný žaludek, který navíc po včerejším večeru v asociaci Just Beer trochu plaval na vodě, jsem se rozhodla, že se konverzace raději nezúčatním.
"Hm, já zbožňuju telecí hlavu.", řekla důchodkyně.
"Já taky.", řekl pán, který právě vešel do obchodu.
"Tak já vás pozvu, až jí budu dělat.", zavtipkovala padesátnice.
"Já mám taky moc rád telecí hlavu", řekl řezník.
"Tak přijďte taky! Přijďte všichni!", smála se padesátnice: "Ale u vás tady nikdy tu telecí hlavu nevidím.", obrátila se na řezníka.
"Nevejde se mi do regálu.", řekl řezník.
"To nevadí, tak ji vystavte třeba na ulici.", řekla padesátnice.
"Tuhle přišla jedna maličká stařenka a koupila tu hlavu celou, i s kostma. Přísahám, že ta hlava byla těžší než ona.", řekl řezník.
"Co s tou hlavou dělala? Třeba to byl vtip", řekla padesátnice: "třeba jí dala doma manželovi na polštář!"
Za velikého hihihi hahaha jsme běhěm půl hodiny probrali ještě cenu benzínu a nemovitostí, fakt, že bydlet daleko od Grenoblu je hrozné taky proto, že musíte každé ráno odhazovat sníh, dozvěděla jsem se, že za mládí padesátnice jediné dobré auto do hor byl starý Citroen "kačenka", že někdy je sněhu tolik, že když odházíte auto, a pak se jdete osprchovat, auto vám mezi tím zase zapadá, že zácpy jsou stejně hrozné, že zimy už nejsou, co bývaly, zkrátka, i teleti by z toho šla hlava kolem.

Nakonec padesátnice zaplatila, a odešla. "Tu už jsem někde viděl.", řekl pán. Víte, jak se to z francouzštiny přeloží doslovně? "Ta její hlava, ta mi něco říká." :-).

Tak dobrou chuť. A telecí hlavě se raději vyhněte. A v pátek okolo poledního nechoďte k řězníkovi z prázdným žaludkem...

pondělí 22. září 2008

Těsta

Moje recepty na nejrůznější koláče, předkrmy a vůbec na všechno často používají nejrůznější názvy těst. Ne všechna ale v Čechách lehko dostanete, a tak vám nezbyde, než se občas umazat od mouky. Tenhle příspěvek tedy, vzhledem právě k tomu, že vaše prstíky se u něj přeci jenom trochu ulepí, patří možná na stránky s praxí. Na druhou stranu, možná je třeba se spíš nejdřív poučit teoreticky, aby člověk věděl, zda má dost kuráže se skutečně do těsta pustit sám. Já otevřeně říkám, že mám dost odvahy jenom na těsto na těstoviny a že zbytek kupuju, přestože do sebe tak láduju nejspíš nějaká nechutná Éčka. Co je ale lepší, nějaká ta chemie, nebo blázinec, kam bych se nepochybně dostala, kdybych se pokusila vlastníma rukama vyrobit například listové těsto?

Moje zkušenost je, že pokud se první věc jeví jako hodně těžká, obvykle člověk vezme zavděk tou druhou, která je sice taky těžká, ale méně, než ta první.

RECEPT Č.9: FEUILLES DE BRICK
Takže jako první vám povím, jak se dělají feuilles de brick, což je těsto, které bych v životě doma sama nedělala, protože příprava zní strašně komplikovaně. Pokud tedy máte možnost v Čechách feuilles de brick koupit, udělejte to. Nejspíš na něj narazíte v nějakém arabském obchodě, protože tenhle typ tenoučkého průhledného těsta pochází z Orientu. Tady ho ale prodávají i všechny supermarkety. Pokud si ale rádi kopmlikujete život, vezměte hladkou mouku, připravte si vodu a olivový olej, a do toho: do mouky přidáváte vodu, aby se vytvořilo velmi lepkavé těsto. Dobře ho propracujte. Nahřejte teflonovou pánev s tlustým dnem. Namažte si ruce olejem a udělejte z těsta kuličku, kterou oválejte dno pánve, až na něm zbyde tenoulinká rovnoměrná vrstva. A máte jednu feuille de brick hotovou. Sloupněte a pokračujte stejným způsobem.

Pokud jsou pro vás feuilles de brick moc pracné (nejste sami), zkuste je nahradit tzv. pate filo:

RECEPT Č.10: PATE FILO
Na půl kila těsta budete potřebovat 500g hladké mouky, 3 lžíce olivového oleje, 1 vejce, vodu a sůl. Všechny ingredience dobře promícháte, uděláte z těsta čtyři kuličky. Necháte 30minut odpočinout. Po této době rozválíte válečkem kuličky na plátky tenké jako list papíru. Nechte schnout cca 1 hodinu. Pokud nechcete těsto použít hned, můžete ho uchovat v ledničce, ale musíte ho dobře zabalit, abyste zabránili přistupu vzduchu. Vyndejte ho z ledničky cca 2 hodiny před použitím. Těsto můžete dát také do mrazáku, budete ale ale muset dát do ledničky cca 8 hodin před použítím, a pak ho ještě nechat 2 hodiny mimo lednici.

RECEPT Č.11: TĚSTO NA TĚSTOVINY
Těsto na těstoviny je velmi jednoduché. Pro dva lidi stačí 100g hladké mouky, 100g krupice a 2 vejce. Smícháte, rozválíte, rozkrájíte a hodíte do vody na 2-5minut...a těstoviny jsou hotové. Já navíc můsto válečku používám svůj speciální stojek na těstoviny, který mi dovoluje dělat nejen pláty na lasagne, ale také tagliatelle, špagety a dokonce i ravioli.

RECEPT Č.12: MÁSLOVÉ TĚSTO, ČILI PATE BRISÉE
250g hladké mouky, 125g změklého másla, špetka soli a trochu vody. Připravíte si mouku, do ní dáte na kostičky nakrájené máslo. Promícháte, aby vznikly hrudky. Eventuelně spojíte trochou vody. Před použitím ho musíte nechat nejméně 30 minut odpočinout.

RECEPT Č.13: PATE SABLÉE
250g hladké mouky, 125g změklého másla, 40g cukru krystal, 1 žloutek, 50ml mléka, 1 vanilkový cukr. Postup je stejný jako u máslového těsta, tj. nejdříve smícháte rychle mouku a máslo a následně všechno ostatní. Těsto musí odpočívat cca hodinu v lednici. NEBO: můj nový recept od paní Philo, který neobsahuje navíc mléko: 250g mouky, 50g cukru, 1 vanilkový cukr, půl prášku do pečiva. jedno vejce a 125g másla. Postup je stejný.

Tak. Tohle jsou snad všechna základní těsta, která budete potřebovat na přípravu quiches, sladkých koláčů, slaných koláčů a vůbec všeho. Mimochodem, recept na listové těsto jsem sem nedávala, protože skutečně nechci nikoho do toho blázince dostat. Pokud ale někdo z vás zvládne feuilles a brick, může se zcela jistě pustit i do listového těsta...tak držím palce!

čtvrtek 21. srpna 2008

Tricatel a tradiční francouzská gastronomie

"Jedli jsme tam v restauraci...a můžu ti říct: nic moc!" Turisté zklamaní francouzskou gastronomií jsou nejspíš poměrně častí. Stejně tak jsou zklamaní někteří moji zahraniční kamarádi, kteří ve Francii (obvykle krátce) žijí. Francouzská gastronomie má možná tak vynikající reputaci, že si většina cizinců zde neuvědomuje, že stejně jako nelze soudit českou gastronomii podle bufetu na nádraží či dokonce nedejbože menzovní stravy, i ve Francii je nutno vybírat. Jedním ze základních materiálů, který doporučuju ke studiu váženému čtenáři, je film Křidýlko nebo stehýnko, kde proti sobě stojí Louis de Funes, coby zastánce tradiční gastronomie, a koncern Tricatel, který vyrábí svůj plastikový salát v přísně střežené továrně pomocí gumy a zelené barvy.

Pro studenty platí, že menzy na kampusu a jim podobné cafeterie obvykle zavání něčím levným a francouzskému jídlu dost nepodobným. Tak si moje kolegyně Chorvatka například mohla stěžovat, proč k salátu není nikdy olivový olej (protože jedla salát v naší zcela nechutné cafeterie na Université Stendhal: ta je ještě horší než všechny menzy dohromady), nebo já jsem si mohla stěžovat, proč jsou ke všemu vždycky mnou nenáviděné hranolky (protože je to klasická jednoduchá příloha, a menzy i školní jídelny je servírují klidně denně). Na druhou stranu, jak jsem řekla, jídlo je to levné. Skoro zadarmo. A darovanému koni na zuby nekoukej, i když výrobcem je zcela jednoznačne Tricatel. Ale co se týče souzení francouzské gastronomie podle podobného ukazatele, je nutné dodat, že Francouz v téhle jídelně pokud možno nejí, až na studenty, kteří mají vždy hluboko do kapsy. A i ti se raději často spokojí s něčím, co si přinesli v přenoskách z domova.

Tedy, Francouz. Musím si dovolit malou odbočku. Ačkoli jsou Francouzi jedním z nejhubenějších národů v Evropě, mají stejně jako ostatní národy problém s dětskou obezitou. A to samozřejmě především v těch chudších vrstvách, které si nemohou dovolit nakupovat kvalitní produkty. Spousta francouzských rodin tak žije na podobných lahůdkách jako zbytek Evropy a Ameriky: zmražená pizza, mletý řízek, hranolky, hranolky, hranolky a coca-cola. Nejlevnější restaurace, kam taková rodina ve svátek zajde a která odpovídá jejich rozpočtu, jsou samozřejmě fast-foody typu MacDonald nebo Quick, které nabízejí pro měnu zmraženou pizzu, mleté hamburgery, hranolky, hranolky, hranolky a coca-colu. Nejrůznější odborníci na stravu tak lomí rukama, a to jednak nad obezitou populace, ale také nad tím, že se ztrácí francouzská láska k (dobrému a kvalitnímu) jezení. Tricatel se zde opět jednoznačne prosadil.

Ale ztracená tedy rozhodně není. Ponechme stranou tedy to, co není dobré, a podívejme se na to, co je naopak vynikající. Kvalitní restaurace jsou každoročně klasifikovány průvodcem Michelin určitým počtem hvězdiček. A pozor, není to tak, že jednu hvězdičku by právě měl nějaký ten bufet na nádraží! Mít hvězdičku, to už je velké vyznamenání. A pro hosta signál, že si velmi dobře pochutná, méně už se nají (pravidlo, že čím dražší restaurace, tím menší porce, platí) a hodně také zaplatí. Pro začínající kuchaře je naopak získání hvězdičky něco jako pro vědce získání doktorského titulu, možná dokonce kandidáta věd. Jak jsou hvězdičky důležité ilustruje příhoda, která zacloumala Francií před několika lety, když se známý kuchař Bernard Loiseau, který vařil v restauraci Cote d Or v Burgundsku, zasebevraždil poté, co jeho restauraci hrozilo odebrání jedné hvězdičky.

Mezi oběma typy restaurací, tedy těmi, které zásobuje Tricatel, a těmi, které hodnotí pánové podobní Louisi de Funesovi, stojí široká plejáda malých restaurací bez hvězdiček, kde se ale vaše mlsné jazýčky mohou pokochat, vaše žaludky naplnit a vaše peněženky zůstat relativně nedotčené. Takže do toho. Vezměte atakem první restauraci, kterou vidíte, a zahleďte se na menu vyvěšené venku. Doporučuju vyvarovat se dvěma typům restaurací. Jednak těm, které nabízejí na obvykle velmi barevném menu saláty-těstoviny-pizzy-palačinky (crepes)-něco malého k zakousnutí, a pak pár druhů masa nebo ryb, jeden plat du jour a jedno menu obvykle v ceně pod 20euro. Jedná se vlastně o povýšený typ cafeterie a obvykle se příliš dobře nenajíte. Srovnejte svíčkovou, kterou dostanete v hospodě v menu za 59korun, a svíčkovou vaší babičky: asi takový je to rozdíl.

Další typ, kterému je radno se vyvarovat, jsou restaurace, které již na chodník slintají slova "regionální kuchyně". Samozřejmě, obvykle je to lapák na turisty, a to i na francouzské. Můžu vám zaručit, že žádný správný Savojan nepozře fondue nebo raclette servírované v místních, regionální kuchyní se chlubících, restauracích. A poté, co jsem měla příležitost ochutnat mástní speciality jak v podobném typu restaurací, tak u přátel, můžu říct, že je plně chápu.

Váš vysněný restaurant by měl mít tedy spíše decentně provedený jídlení lístek vyvěšený venku s nabídkou salátů, různých typů mas, eventuelně také regionálních specialit, a několika typy menu v různých cenových relacích, obvykle nad 20 euro. Menu je moje nejoblíbenější. Samozřejmě, můžete si vybrat po česku či málo hladově francouzsku jenom jedno jídlo. Menu vám ale umožní ochutnat víc věcí a obvykle za lepší cenu. V klasickém menu je předkrm, hlavní jídlo a dezert, teprve v těch dražších je i sýr.

A na závěr několik upozornění. Četba jídelního lístku v restauraci je často nesroumitelná i pro Francouze: nestyďte se tedy číšníka zeptat, co znamenají slova jako "mrkvová krajka", zda je úprava spíš jemná, či pálivá a na slova, kterým neroumíte vůbec (není to tím, že jste cizinci, ale tím, že ingrediencí jsou tisíce a ani Francouzi je všechny neznají). Nebudete za blbce, ale naopak za někoho, kdo dává pozor na své chuťové buňky.

A nezapomeňte se zeptat na přílohu. Na rozdíl od českých restaurací je zahrnuta v ceně jídla a obvykle si ji host nevybírá.

V ceně jídla je zahrnut také chléb, s nímž se nestyďte vytřít klidně zbytek omáčky přímo z talíře, a voda z kohoutku. Kontrola vaší útraty je tedy mnohem jednodušší. Ale na útratu nemyslete, kazila by vám chuť.

čtvrtek 7. srpna 2008

Omáčky

Už několik dní je léto a taky se dostavilo skutečně s letními teplotami. A když přijdou horké dny, je čas na to jíst spoustu syrové zeleniny. Jak jsem psala, často s různými studenými omáčkami. Dva dipy na zeleninu jsou v těchto dvou článcích. Co se týče mých další dvou oblíbených, sledujte zde:

RECEPT Č.3: DIP Z KRABÍCH TYČINEK
Potřebujete cca 3 polévkové lžíce tvarohu, 5 krabích tyčinek, jednu červenou papriku a mixér. Je to jednoduché, prostě to všechno rozmixujete dohromady...

RECEPT Č.4: DIP Z KARI A KOPRU
Tahle kombinace se může zdát trochu podivná, ale je to vynikající. Potřebujete cca 100gramů tvarohu, špetku kari, stroužek česneku a dvě větvičky čerstvého kopru. Kopr zbavíte tvrdých částí, nasypete do tvarohu a smícháte se zbytkem...a je to.

RECEPT Č.5: GUACAMOLE
Tenhle tradiční mexický recept je k zelenině také vynikající. Potřebujete tři až čtyři avokáda, rajče, stroužek česneku nebo jednu šalotku, půlku limetky nebo citrónu, trochu čerstvého koriandru, špetku mletých chili papriček nebo půl lžičky tabasca, sůl a pepř. Opět jde o to to všechno rozmixovat a smíchat. Rajčata ale nejdřív zbavte jadérek a vody uvnitř. A avokádo je nejlepší rozmačkat vidličkou, aby v omáčce byly kousky...

Dobře. Takže víme, s čím konzumovat křupavou zeleninu jako je květák, mrkev, listy čekankových puků, paprika, okurka nebo ředkvičky. Apéro už umíme.

Dneska jsem se chtěla podělit především o to, jak upravovat zelený salát. Ve Francii zapomeňte na české vodnaté zálivky nebo na dressingy z obchodu, v nichž salát doslova plave. Francouzi především mají za to, že salát a voda k sobě nepatří. Proto je každá domácnost vybavená odstředivkou na salát. To je ta věc na obrázku. Lehce omyjete salát v sítku nádoby (bílé vpravo), pak vylijete vodu a přiklopíte víkem (vlevo), na jehož horní straně je rokojeť, kterou točíte. Vnitřek odstředivky se roztočí a zbaví tak salát vody, která uvízne na dně nádoby (červená vpravo). Proces opakujete několikrát, až je salát suchý.

Když je salát suchý, máte příležitost vychutnat si konečně dobrou zálivku. Největší klasika je tzv. vinaigrette.

RECEPT Č.6: VINAIGRETTE
Potřebujete lžíci octa (nejlépe balzamovaného), 3lžíce olivového oleje a eventuelně trochu soli a pepře. A je to. Tuhle emulzi pak dáte na salát těsně před tím, bež ho budete jíst. Cca lžičku až dvě na porci. Omáčku můžete vylepšit tím, že do ní dáte lžičku dijonské hořčice, nebo lžičku "moutarde à l'ancienne", což připomíná naší kremžskou hořčici. Nebo přidejte rozetřený stroužek česneku. Zálivka bude v obou případech pálivější, ale je to vynikající.

Tak to bylo dost o salátech. Dneska napsala recept na cibulový koláč, který je vynikající letní přílohou právě k salátu. A na koláč potřebujete bešamel.

RECEPT Č.7: BEŠAMEL

Ohřejete cca 2,5dl mléka
Zároveň rozpustíte 30g másla a do něj postupně pomalu přidáváte a vmícháváte 30g mouky.
Když máte mouku s máslem smíchanou, postupně pomalu vmícháváte mléko.
Přidejte sůl, pepř a eventuelně špetku muškátového oříšku.
Proceďte bešamel přes jemné sítko, abyste se zbavili možných hrudek a je to!

Jiný recept, ze kterého dostanete bešamel méně hustý, je tento:

Necháte rozehřát 40g másla a vmícháte do něj dvě polévkové lžíce mouky
Přidáte půl litru studeného mléka a pečlivě vmícháváte
Přidáte sůl, pepř a špetku muškátového oříšku
Necháte vařit pár minut

Bešamel můžete různě proměnit v jinou omáčku. Přidejte například lžíci protlaku, a vznikne rajská omáčka na těstoviny. Nebo přidejte 40g strouhaného sýra a máte sýrovou omáčku. Anebo, což je moje oblíbené, přidejte lžíci dijonské hořčice rozpuštěné v lžíci citrónové šťávy. Tahle omáčka je vynikající k rybě.

Tak nevím, zda tenhle článek je spíš teorie, nebo spíš praxe. Rozhodně vám ale snad bude k užitku!

pondělí 21. července 2008

Řezníkův rybář a rybářův řezník

Jak jste asi pochopili, dnes bude řeč o mase. Tedy, pozor! Řezník a rybář neprodávají ve Francii oba maso, protože ryba ve Francii není maso, ryba je prostě ryba. Ryba ve Francii dokonce nemá kosti...ne, že by všechny ryby zde byly tak dokonalé, že by se rodily už vykostěné, ale ryby prostě nejen, že nejsou "la viande" (maso), ale nemají "les os"(kosti), ale "les arêts". "Les arêts" pak nejsou totéž co "les arrêts", tedy zastávky. I když vás vlastně tak trochu zastavují...ech, čert aby se v těch Francouzích vyznal. Pokud jste pochopili tuhle lekci, zbytek už bude hračka.

Začněme raději méně komplikovaným panem řezníkem. Pokud jste viděli film četník v New Yorku, možná si vzpomenete na scénu, v níž francouzští četníci hledají v americkém supermarketu něco, z čeho by šel udělat steak, a nadávají, že všechno maso je "cítit celofánem", tedy že je zabalené. No ano. Zabalené maso ze supermarketu prostě není úplně to ono, zvláště u hovězího možná ušetříte, pokud si k večeři připravíte podešev vlastních bot. Ale, jak říkám, možná. Osobně doporučuju naopak v supermarketu nákup drůbeže. Řezník má obvykle velmi srovnatelné produkty (v celofánu), ale za vyšší cenu. Pokud si chcete pochutnat, podívejte se po drůbeži "fermier", tedy chované na farmě, nebo přímo po drůbeži "bio".

U řezníka rozhodně neušetříte nic. Maso bude drahé...a kvalitní. Speciálně na tatarský steak nebo na carpaccio ale doporučuju si trochu připlatit. Výhoda řezníka je v tom, že většina z nich vám nejen maso připraví tj. nakrájí, ale rovněž poradí s přípravou, eventuelně se vás zeptá, na co maso potřebujete (zda ho budete grilovat, nebo naopak dlouho vařit v omáčce) a vybere nejvhodnější kousek. A to ve Francii kupodivu neznamená, že vám vybere ten nejdražší. Alespoň mí dva řezníci maso na svých pultech očividně milují. Můj řezník se mi dnes svěřil, že on carpaccio prostě zbožňuje, a že ho minulý týden jedl třikát. Představa, že by jejich maso mohl někdo nevhodně připravit, je evidentně pro řezníka nesnesitelná. Na boeuf bourgignon vám tedy nebudou cpát svíčkovou. Pokud řezníkovi navíc uděláte poklonu, co se masa při minulé návštěvě zakoupeného týče, bude v sedmém nebi. A ještě jedna rada na závěr: při vaření nesolte maso, dokud není měkké. Slané maso má tendenci při vaření tvrdnout.

Carpaccio třikrát týdně je pěkná věc, ale nevím, co na to vaše hodnoty cholesterolu. Čas od času tedy není od věci zajít k panu rybáři. Coby horalka z Alp vám moc neporadím: bohužel zde nemáme Vieux Port jako v Marseille a ranní prodej čerstvě ulovených ryb přímo od připluvších rybářů...ryby nakupuju buď na trhu, nebo v supermarketu. Že je ryba čerstvá, poznáte podle barvy oka (nesmí být okolo nazelenalé) a podle tonusu svalů: nesmí se vám do masa s kůží otisknout prst. Ryby se v zásadě dělí na mořské a skladkovodní a ty mořské pak na ty s červeným masem (tuňák, losos, mořský pstruh) s vysokým obsahem tuku, a na ty s bílým masem, které jsou dietnější. Ale ani s tučnými rybami si nedělejte hlavu: přestože třeba steak z lososa a steak z hovězího obsahují stejné množství tuku, což vás asi překvapí, v lososovi se jedná především o nenasycené mastné kyseliny, tj. nebezpečí pro vaši hladinu cholesterolu je mnohem menší. Rozhodně doporučuju ochutnat všechny ryby, na něž narazíte, až na jedinou: na kapra. Francouz se nad naším vánočním jídlem tváří velmi znechuceně, a pokud ochutnáte francouzského kapra, pochopíte proč. Bahnem chutnající a zavánějící věc na vašem talíři totiž nemá s naším jihočeským pašákem nic společného. Alespoň ne s tím, jež kdysi lovíval můj děda, nebo s těmi, které se pěstují u nás na Padrti...Ryby jsou vynikající na grilu, ale můžete zkusit nějakou z dalších úprav.

Kromě ryb mají rybáři samozřejmě mnoho různých mořských plodů. Nemálo jich můžete koupit již uvařených (speciálně například krevety nebo malé langusty), což je velká výhoda: stačí je hodit na pánev a dát jako přílohu k salátu, nebo jen tak pokapat citrónem a rovnou si pochutnat. Můžete samozřejmě zkusit i nějaký ten recept. Pokud kupujete plody syrové, nechte si skutečně poradit, jak je máte očistit a připravovat. Příprava je tak trochu velká drsňárna: vaše plody totiž zabíjíte vy sami ve vaší kuchyni či přímo u stolu. Ve čtení ať pokračují tedy pouze silné nátury. U mušlí platí, že se vyhazují ty, jež se vám neotevřou při vaření v horké vodě: již při nákupu byly mrtvé a jako takové vám hrozí otravou. U ústřic je pravidlo podobné: pokud škleble neklade odpor, když jí otvíráte nožem (normální ústřice se snaží se zavřít, dokud jí neuříznete nohu), je to tím, že už je dávno po smrti. Pokud je vaše ústřice živá, neváhejte, a hned po otevření jí usmrťte kapkou citrónu nebo octa s šalotkou a šup s tímto nudle z nosu připomínajícím slizem do bříška! Napoprvé to není nic moc, ale opakujte proceduru a možná tomu přijdete na chuť jako já.

Tak, dost bylo sadistických připomínek, vrátíme se pěkně k poslednímu doporučení. Samozřejme, že u masa, mořských plodů a ryb platí, že je dobré se zajímat o to, odkud pocházejí. Osobně ale nejsem expert, jen jedna rada: ústřice jsou nejlepší z Ile d Oleron, tedy alespoň podle mě, protože na sobě nemají nechutnou vrstvu tuku.

A tak, pokud vás nepřešel všechen apetit, vám přeju dobrou chuť!

středa 9. července 2008

Amuses-bouche, čili aby se vám pusinka pobavila

Slovo amuses-bouche se mi moc líbí. Česky by se to dalo přeložit jako jednohubky, ale zcela se v tom ztratí význam: "amuse" znamená totiž "bavit se" a "bouche" zase pusa. Francouzi svá ústa rádi rozptylují těsně před jídlem. Rafinovaně naaranžované malé kousky povzbudí vaše chuťové buňky a hostitel má pak možnost ukázat, že jeho kuchyně je vskutku sofistikovaná. Velkou módou je v současné době ve Francii servírovat vaše amuses-bouche ve skleničkách, do kterých navrstvíte různé ingredience. Takové amuses-bouches se nazývají také verrines (skleničky). Postupně vám přidám snad nějaké recepty, pro zatím alespoň dávám tento na ukázku, kterak vyrobit avokádové skleničky s uzeným lososem.

Amuses-bouches musí být dobré, ale také pěkné. Tak trochu amuses-oeil, řekla bych. Pokud jste jako já a vaše pokrmy přicházejí na stůl vždy různě naházené na talíř, pokud se vám vždycky podaří všechny kousky servírovaného koláče nadrobit ještě než je dopravíte na talíře hostů a pokud při vašem stolování vždy skončí část servírovaného jídla v lepším případě na ubruse a v horším případě na zemi, pokud jste zkrátka tak nadaní v dekoraci a prezentování jako já, nabízím vám několik receptů pro patlaly, které by zvládnul i Pat a Mat. Dobré a dekorativní bez toho, že byste na to potřebovali pinzetu a mikroskop.

RECEPT Č.8: PALMOVÉ LÍSTEČKY S BEAUFORTEM
Potřebujete: listové těsto, skleničku olivové pomazánky nebo pesta, trochu strouhaného beaufortu (nebo ementálu, prostě nějakého výrazného sýra).
Těsto rozválíte, namažete olivovou pomazánkou nebo pestem, posypete sýrem a zavinete do poloviny z jedné strany a do poloviny z druhé, takže dostanete jakoby dvě spojené rolády. Celou parádu dáte na 20 minut do mrazáku, pak vyndáte a nakrájíte asi půl centimetru tlusté špalíčky, takže jsou vidět oni dva šnečkové uvnitř. Pečete 10-15 minut v troubě na 180 stupňů.

RECEPT Č.9: MALÉ KOLÁČKY S COMTÉ
Potřebujete: 250g zeleninové směsi, 200g steaku z lososa (možné nahradit kuřetem nebo šunkou), 100g strouhaného comté (opět můžete nahradit jiným sýrem), 2 vejce+2 žloutky, 20cl tekuté smetany a sůl a pepř.
Propláchnete zeleninu, necháte okapat, nakrájíte lososa. Rozšleháte vejce, přidáte smetanu a sýr, sůl, pepř, vmícháte zeleninu a lososa a dáte do malých formiček. Pečete 20minut a servírujete teplé.

RECEPT Č.10: PLNĚNÉ ŽAMPIONY
Potřebujete: čerstvý sýr (typ Žervé, Lučina atd.), česnek a čerstvou petržel: smíchat, dát na oloupané žampióny a nechat zapéct 10 minut v troubě na 180 stupňů.

Tak, zatím si máte s čím hrát. Postupně snad přidám další dobré nápady. V pátek je u nás doma velká sláva, uzavíráme s Hvězdopravcem PACS, tedy registrované partnerství, a tak vyzkouším pár dalších receptů při oslavě, která se koná večer u nás doma. Když shledám, že výroba lososových bonbónů neskončila katastrofou, přidám ještě tenhle recept. Držte mi palce! A nejen na ty bonbóny...

středa 25. června 2008

Omáčky a kuchyňské fígle, jimž jsem se tu naučila

Moc se omlouvám, ale tenhle příspěvek začal být tak divný tím, jak se zde mísily fígle i omáčka, že jsem se rozhodla ho rozdělit do dvou. Takže, pokud jste se sem dostali kvůli omáčce, tedy například kvůli omáčce na aperitiv, bešamelu atd, klikněte zde, a pokud kvůli nějakému tomu fíglu, například kvůli tomu, jak předpéct těsto, aniž by se nafouklo, klikněte naopak zde.

úterý 10. června 2008

Aromatické bylinky...k sežrání

Také jste, jako já, nesnášeli, když v komunistických restauracích na kopečku rýže trůnila podivná zelená věc, o níž jste netušili, zda ji máte sníst, nebo zda je to jen na ozdobu? A maminka vám také vysvětlila, že to je petržel a že se jí? A též vzpomínáte na tu podivnou dřevnatou chuť?

Pokud je tohle vaše jediné setkání s aromatickými bylinkami, asi nechápete, proč byste měli číst dál. Ale uvidíte!

Tady se aromatické bylinky prodávají na trhu, ale nemálo jich můžete pěstovat také doma na balkóně, a to i tak maličkém, jako je ten náš. Moje malá zahrádka vypadá asi trochu oškubaně, ale je to jenom tím, že máme příliš velkou spotřebu.

Co na zahrádce mám? Tak samozřejmě bazalku: dávám jí do salátu z rajčat a mozzarely (pokapat olejem a...mňam!), do slaných koláčů, do salátů a též ní dělám pesto.

Dále, jak vidíte, pěstuju mátu. Máta je nutná do taboulé a většiny orientálních jídel. Dělám s ní také dorade (což je ryba, česky se to dle slovníku jmenuje pražma zlatá). A mátu samozřejmě potřebujete také na typický sladký mátový čaj a především na náš oblíbený letní koktejl mojito.

Další stálicí je petržel. Letos jsem se nestihla organizovat a koupit přímo semínka, abych pěstovala petržel v truhlíku, a tak mám jenom malý květináček, který moc nestačí. Jak vidíte, mám kadeřavou petržel, stejnou, jako tu, co kdysi bývala na kopečcích rýže. Prodává se též placatá petržel, která má více chuti a je aromatičtější. Petržel potřebujete skoro do všeho, především na mořské plody, ale také na žabí stehýnka.

Když kupujete placatou petržel, dejte pozor na záměnu s koriandrem. Koriandr je skoro stejný (ne nadarmo se mu říká čínská petržel), ale když promnete lístek, uvidíte, že aroma je úplně jiné. Koriandr slouží především do asijských jídel a též se přidává například do guacamole.

Ale zpět k mé zahrádce. Teď trochu Provence: poslední dvě bylinky, které mám, je tymián a rozmarýn. Čerstvé jsou vynikající, protože silně voní, mnohem více, než sušené. Přidávám je hlavně k masům, ale také někdy k rybě.

Co dalšího můžete pořídit na trhu? Tak především pažitku a kopr. Tyhle dvě bylinky pamatuju dobře ze svého dětství, jako asi mnozí z vás. Maminka je míchala s lučinou, což jsem, jako dítě závislé na salámu, rovněž z celého srdce nesnášela. Stejně tak jsem vždycky jedla suchý knedlík, pokud byla k obědu koprovka. Ale, jak se říká, odříkaného chleba...pažitka je nezbytná do slaných koláčů i do omáček na apero. Můj další tip na omáčku apero je:

RECEPT Č.2: DIP Z BAZALKY A PAŽITKY

Vezmete svazek bazalky, svazek pažitky a 200g měkkého tvarohu: rozmixujete a servírujete s na plátky nakrájenou zeleninou nebo s tortillami




A kopr? Kopr je vynkající především k rybám. Například takhle jednoduše k lososovi.

Další bylinky, na které narazíte, je estragon a cerfeuil, což se česky, dle slovníku, řekne krabilice. Obě dvě bylinky se dávají také do omáček a do omáček na apero. Abych se přiznala, nemám s nimi moc velkou zkušenost, protože pro ně musím až na trh do města. Pokud víte, poraďte, jsem zvědavá.

středa 4. června 2008

Žabí stehýnka, šneci a fois gras


Žabí stehýnka, šneci a fois gras...tři zástupci francouzské kuchyně. Alespoň si myslím, že to je to, co se mnoha cizincům vybaví jako věhlasná francouzská klasika.

První daly Francouzům ve většině světových jazyků přezdívku "žabožrouti". Nutno uznat, že tak trochu neprávem: žabí stehýnka je pochoutka, kterou nemálo Francouzů nikdy neochutnalo. Není to proto, že by byla cenově nedostupná: stovka mražených stehýnek přijde na cca 5eur, což je cena dvou malých piv v hospodě. Žabí stehýnka jsou prostě slavnější v zahraničí, než v samotné Francii. Proto je také nenajdete snadno na menu restaurací. V Grenoblu, alespoň pokud vím, je můžete ochutnat jedině v restauraci La Grenouille. V češtině to znamená "žába". Jak výmluvné.

Šneci jsou naopak pokrm poměrně rozšířený. Jedí se nejčastěji na předkrm, hlavně s bylinkovým máslem, což je úprava trochu podobná nejklasičtější úpravě žabích stehýnek. Příprava je jednoduchá: koupíte je totiž buď mražené, nebo chlazené a už připravené a dáte je jenom do trouby: samozřejmě normální, nikoli mikrovlnné. Francouzi to tak dělají také, tak se nestyďte, že jíte jakési "instantní" "fast foodové" šneky, když jste je koupili připravené. Jediné, co si můžete vybrat je, zda je chcete přímo v ulitách, nebo prefetujete je doma dát do porcelánových ulitek. Cože? No ano. Na šneky je různé speciální nádobí. Porcelánové ulitky mají tu výhodu, že se nekutálejí. Na pravé ulity jsou v prodeji speciální talíře, které vypadají trochu jako plato na vajíčka. Cílem je opět zabránění vykutálenému šnekovi, aby místo ve vašem žaludku skončil na zemi.

Šneci, které končí na talířích, jsou často odchovanci šnečích farem. Jejich chuť je dána také tím, co jedí. Farmáři je cpou často aromatickými bylinkami. Někteří Francouzi ale také šneky sbírají (nebo loví?). Příprava je pak ale velmi obtížná, protože musíte nechat šneka před požitím vyhladovět, a po zabití z něj vymačkat sliz, který je hořký. Navíc mají šneci tendenci utíkat: při vyhladovění je nutné je dobře zakrýt, jinak máte po večeři. Zkrátka je to práce a já rozhodně preferuju utratit čtyři až šest eur za tucet, než hlídat kastrol se šneky, kteří se snaží nadzvednout poklici a dostat se tak na svobodu.

Šneci a žabí stehýnka nejsou nijak cenově nedostupnou pochoutkou. Trochu dražší jsou fois gras, ale stojí to za to. Stejně jako šneci tvoří i fois gras část vánočních hodů. Před Vánocemi tedy v supermarketech najdete hojný výběr. Zbytek roku trochu menší.

Ale po pořádku. Tak zaprvé: nejčastější úprava fois gras, tj. namazené na křupavém toustíčku s trochou cibulové marmelády (ano, cibulové: ale je to super!) nebo marmelády z fíků, je jen jedna z mnoha. Výhodou je, že se nedá zkazit: játra k tomuto účelu už jsou tepelně upravena v typické sklenici s bytelným uzávěrem. Kromě sklenic jsou v prodeji též bloc de fois gras. Jsou levnější, protože se nejedná o 100% fois gras.

Fois gras jsou tradičně husí (d'oie), ale hojně se vyskytují také kachní (de canard). Kachní játra jsou o něco levnější.

Játra se ale také dají tepelně upravit. Není to složité: stačí na to pánev a odhad toho, jak dlouho je na ní dělat, aby byla akorát. Játra nakrájíte na plátky cca 1 cm silné, a bez tuku (ehm, bez tuku...však uvidíte, co tuku vyteče z těch jater...) je dáte dělat minutu po každé straně. Stačí cca 100-150g na osobu, protože játra jsou velmi tučná. Mimochodem, tuk, který z jater vyteče, v žádném případě nevykazujte, ale pečlivě uschovejte. Brambory opečené v tohle tuku jsou neuvěřitelnou lahůdkou...

Všechny tři exotické dobrůtky je rozhodně radno vyzkoušet. Chuť to není exotická, je to jenom mnohem jemnější než to, co znáte. Tak dobrou chuť!

neděle 1. června 2008

Pekárny

Francie je známá tím, že se v ní v jednom kuse stávkuje. Želeničáři, učitelé, sestřičky, popeláři, zemědělci a tak stále dokola. Jediný, kdo by podle mě ale mohl skutečně způsobit státní převrat, jsou pekaři.

Francouz bez denně čerstvého chleba je jako Francouz bez duše. Denně, nebo dvakrát denně: v poledne a večer. Pravda je, že klasická francouzská baguette je druhý den tak trochu o zuby. Bez pravidelných návštěv pekárny tedy váš pobyt ve Francii bude jako pobyt v Čechách, aniž byste ani jednou nezašli na pivo do hospody...

Otázka je: jaká pekárna? V tom je těžké radit. Osobně doporučuju se vyhnout především řetězcům jako je například Banette. A nespokojte se s chozením do té nejbližší: ochutnejte, a když nebudete úplně spokojeni, hledejte dál. Nakonec najdete.

A co v pekárně mají...kromě baguettes, samozřejmě. I když, i taková baguette, to je věda. Především máte baguette a baguette traditionnelle. Tradiční bageta je vevnitř méně "vatová" a celkově je prý zdravější. Hlavně bych podotkla, že je mnohem lepší a nerozškrábe vám patro, jak to normální bagety umí. Z podobného těsta jako bagety jsou také flutes a pain (chleba). Dodnes nechápu, jaký je mezi tím rozdíl, tedy kromě tvaru.

Při mých počátcích ve Francii se mi občas stávalo, že mi bagety začaly lézt už i ušima a i v noci jsem snila o dobrém kousku žitného chleba. Nakonec jsem otevřela slovník a dozvěděla jsem se, jak se řekne žito. A k mému překvapení Francouzi žitný chleba mají. No, vlastně, co je to za překvapení, říkala jsem přece, že sežerou fakt všechno...žitný francouzský chleba (pain au seigle) je bez kmínu a je méně nadýchaný, ale dobrý. Doporučuju ho jíst k mořským plodům, šnekům a dalším podobným dobrůtkám.

A ochutnejte i další typy chleba. Pain complet je celozrnný chléb, kterým se cpou Francouzky, které chtějí být štíhlounké (jako kdyby už dávno nebyly...), pain aux cereales je chleba s různými obilovinami a semínky, pain de la campagne je tradiční pšeničný chleba, který je ale z jiného těsta než bageta a tak trochu připomíná ten náš. A pokud vám ani tohle nestačí, podívejte se, jaké speciality pekárna ještě dělá. Často jsou to nejrůznější druhy baget a chlebů s něčím dalším: pain aux olives (chléb s olivami), pain aux tomates seches (chleba se sušenými rajčaty), pain aux lardons (chleba se slaninou), pain au curry (chleba s kari), pain aux noix (chleba s ořechy)...zkrátka, každý den můžete jíst něco jiného.

Pokud hladáte rychlé občerstvení, pekárny jsou dobrá destinace. Obvykle nabízejí také nejrůznější druhy sendvičů, pizz a slaných koláčů quiche. Většinou to bývá výborné. Co se týče quiche, jedná se o tradiční francouzský koláč, který je typický tím, že náplň, tedy základní příchuť koláče, je zalita rozšlehaným vejcem se smetanou. Nejznámější je quiche lorraine, který je vyroben ze slaniny, cibule a již zmíněných vajec a smetany. Jak vidíte, infarkt myokardu je zde zaručen, a pak že je francouzská kuchyně lehčí. Pekárny ale nabízejí nepřeberné množství dalších quiches: špenát, losos, zelenina...a já vám nabízím pár receptů, protože quiche na nejrůznější způsob je prostě základ francouzské kuchyně.

Když vás chytne mlsná, utíkejte kam? No jasně, zase do pekárny. Klasické croissants a pains au chocolat (závitky z listového těsta plněné čokoládou) tvoří klasickou francouzskou snídani. Jsou vyrobeny z pravého másla, tak se pomějou nejen vaše chuťové buňky, ale také vaše koronární tepny. Pro vaši informaci, sami Francouzi si tuto lahůdku nechávají většinou jen na maximálně pár dní v týdnu.

Další dobrůtka je chausson aux pommes, kapsa z listového těsta plněná francouzským jablečným "kompotem", což je cosi jako naše přesnídávka. Můžete vyzkoušet též koláče s pralinkami, červenými kousky cukru, ale osobně vám radím spíš vydat se k vitríně s dorty.

Dorty. Nejznámější jsou asi různé ovocné koláče, které můžete dostat i u nás, ale ty francouzské chutnají vždycky trochu jinak, protože je v nich vynikající creme patissiere. Z Normandie pak pocházejí tradiční jablkové koláče. Najdete ale i koláče s hruškami. Vyzkoušejte taky "tarte tatin", koláč pečený "obráceně": tedy ovoce, většinou jablka, dole a těsto nahoře. Na povrchu koláče se tak vytvoří lepkavá vrstva karamelu...která je vynikající, i pro odpůrce karamelu jako jsem já.

Kromě ovoce na těstovém základu občas překvapivě sedí ořechy. Tarte aux noix obsahuje ořechy zalité karamelem. Osobně se mu vyhýbám, ale je to místní specialita, která je tak populární, že ji najdete v celé Francii.

Já raději zamířím k různým překrásným a předobrým zákuskům. Asi nejznámější je éclair, podlouhlý rohlíček z odpalovaného těsta plněný krémem tak trochu jako náš věneček. Jinak doporučuju tako mille-feuilles, jemné plátky těsta plněné krémem, napolitain, což je zákusek z hořké čokolády...a další a další. Pokud váháte, podívejte se, jestli pekárna nenabízí také "les réduits", dorty či další sladkosti v redukované podobě: je to sice dražší, ale můžete toho ochutnat víc. A o to jde.

Už se toho cítíte přesycení? Ani se nedivím. Tak zase příště...

čtvrtek 29. května 2008

Ovoce, zelenina a nakupování na trhu




Francouzské reklamy na lahůdky typu Nutella, chipsy, sušenky a další věci obsahující především cukr nebo sůl nesou už nějaký ten pátek povinně doporučení, jak zdravě žít. Jedno z opakovaných pravidel zní, že denně máte zkonzumovat alespoň pět zelenin nebo ovoce. Zní to divně: co to je pět zelenin? Jak říkal jeden chytrý pán v televizi, znamená to pět porcí.

Například čerstvě vymačkaný džus ze dvou pomerančů ráno, v poledne porci salátu a jednu porci zelených fazolek jako přílohu, ke svačině jablko a k večeři zase nějaký zeleninový salát...a máte to.

Pokud chcete zmíněné pravidlo dodržovat, nebo pokud prostě jenom máte ovoce a zeleninu rádi, začněte vyhlížet nejbližší trh v okolí. Samozřejmě, pro zeleninu můžete i do supermarketu, ale zaplatíte víc, nejspíš budete muset jít mnohem dál, mezi regály ztratíte spoustu času a v neposlední řadě jenom proto, abyste nakoupili nekvalitnější zboží...

...takže pěkně na rameno košík a pojďte na trh. Pěkně pozdravte pana trhovce a dávejte do košíku, co se vám zdá dobré. A nestyďte se zeptat: kde bylo tohle vypěstované? Jsou na džus lepší tyhle pomeranče, nebo tamty? Na co slouží tahle zelenina? Trhovci vám rádi poradí. Zvlášť teď, na jaře. "Můj" trhovec v "psychadelické" (viz foto) zelenině Chez Carlo mě včera u nákupu broskví počastoval větou "Hurá, konečně broskve, meruňky, všechno! Dost jsme se přes zimu natrpěli!" Jak vidíte, dostanete zeleninu a ovoce nejen kvalitnější, ale i s láskou prodávané.

Co všechno vám v košíku může skončit? Především se řiďte zásadou, že čím dál byla zelenina či ovoce vypěstované, tím bude horší: musela urazit spoustu kilometrů, takže byla často sklizena předčasně, a navíc je často ze země, kde se používá mnohem víc umělých hnojiv a dalších přípravků pro zvýšení produktivity než v Evropské unii. A to nemluvím o faktu, kolik kyslíku zkonzumoval při šestnácti hodinách letu například chilský česnek na pultech českých supermarketů.

Na trhu najdete nepřeberné množství zeleniny i ovoce. Mnoho z toho samozřejmě znáte, ale některé věci jsou u nás raritnější. Třeba čekankové puky, které jsou vynikající s ořechovým olejem jako salát. Je to navíc jedna z nejméně kalorických zelenin. Když už jsme u salátu, často objevíte podivné směsi lupenů, nebo tříděné lupeny, které vám na tváři nutně vykouzlí úsměv: "ti Francouzi sežerou fakt všechno!", řeknou si ti neznalí. Ti, co už ochutnali, se usmívají proto, že ví, že lupeny jsou obvykle božsky dobré a že ochutnat všechno je vlastně dobrá vlastnost. Lupeny jsou to všeho možného: mladý špenát, roketa, mache. Salát můžete udělat také ze syrového fenyklu.

Další "podivná" zelenina je například celerová nať (branche de celeri), výborná do omáček, "vodnice", která se francouzky jmenuje navet a je nedílnou součástí blanquette de veau, jednoho z nejoblíbenějších jídel Francouzů, chřest (asperge), listový špenát, artičoky, nejrůznější druhy lusků obsahující různé boby...většina z těhle věcí se nejí syrová, takže se k ní dostaneme někdy, až budeme mluvit o receptech. A ještě jeden tip: podívejte se, kolik mají Francouzi typů cibule! Vaši pozornost by si měla zasloužit především též v Čechách prodávaná šalotka (échalotte). Její chuť je jiná, než chuť klasické cibule, a oceníte ji jak v salátu, tak v různých jídlech, nebo dokonce s balzamovaným octem na ústřicích...

Co se týče ovoce, nabídka je přibližně stejná jako u nás. Jenom pozor při nákupu melounu. Náš klasický, vevnitř červený meloun se ve Francii jmenuje pasteque. "Melon" je na povrchu zelený, je malý a vevnitř je žlutý. Konzumuje se s mimo jiné také s "jambon sec", sušenou šunkou, na předkrm, což je božské. Další báječná úprava je meloun rozkrojit, vyndat jadérka a místo nich nalít portské: necháte uležet v ledničce a máte jednoduchý a výborný dezert. Ale meloun se musí umět vybrat, jinak bude všechna vaše námaha k ničemu. Při výběru se řiďte vůní. Prostě k melounu čichejte: zralý a sladký je silně aromatický. Pokud tedy necítíte nic, nebo skoro nic, nechte si zajít chuť.

Stánky se zeleninou také nabízejí nepřeberné množství aromatických bylinek. Bez nich by vaše jídlo nebylo to pravé. Ale o tom vám povím zase někdy jindy, protože bylinky nekupuju na trhu, ale pěstuju je na balkóně. Pro dnešek už toho bylo až dost!

úterý 27. května 2008

Apéro

Jak to Francouzi dělají, že tolik jedí, ale přitom netloustnou?

Jedním z důvodů je podle mého názoru zvyk "apéro": sklenička a něco malého k zakousnutí před tím, než zasednete ke stolu. K jídlu pak už nezasedáte vyhládlí: jíte tak pomaleji a tím i méně.

Co je na apéro potřeba? Něco k pití, něco k jídlu a něco, o čem si povídat. S tím posledním vám nenapovím, ale pití a jídlo zvládnu. I s pár recepty.

Pití: alkoholické nebo nealkoholické, jak máte chuť. Abstientům doporučuju jakýkoli džus, neabstinentům pak všechno od malého piva až po koktejl typu mojito. Na jihu nedají dopustit na tradiční Pastis, anýzovku, která se míchá s vodou. Pro Čechy je to nezvyklá chuť připomínající řecké uzo. Nedoporučuju samozřejmě pít silný alkohol: na lačno byste do večeře asi místo u stolu lehko skončili pod stolem.

A jídlo? Nejjednodušší je samozřejmě nasypat do mističek pár keksů, chipsů a oříšků. Také samozřejmě můžete servírovat kousky opečeného kuřete nebo dokonce kousky syrové ryby, což je ale už opravdu sofistikované a vyžaduje to velkou přípravu. Já osobně nejvíc preferuju syrovou zeleninu. A to nejsem žádné vegetariánské tintítko, jak by vám řekl každý, kdo ví, jak mám ráda třeba tatarský biftek. Ve Francii ale není pojídání zeleniny pokládáno za slabošský zvyk hodný tak maximálně králíka. Dokonce i francouzští muži, kteří jsou sice stejně jako čeští z jiné planety než my, ji jedí, takže do toho.

Jakou zeleninu? Mrkev, ředkvičky, okurku, papriky, květák, dokonce i celerovou nať, prostě všechno, co chroupe a křoupe stejně jako chipsy nebo oříšky. Křoupání je totiž to, o co jde. Mrkev, okurku a papriky nakrájíte podélně na tyčinky, ředkvičky servírujete celé a květák...cože, květák? Jen to zkuste: syrový květák rozdělíte na malé růžičky...a celé to pěkně naaranžujete.

Hm, nic moc? No jasně, zapomněla jsem dodat, že potřebujete také omáčky, do kterých tu lahodnou čerstvou zeleninu budete namáčet. Jako omáčka vám může sloužit obyčejná majonéza nebo tatarka, ale doporučuju chutnější a lehčí tzatziky nebo guacamole (jedno je řecké, druhé mexické, no dooooobře, jsem říkala, že to je chvála francouzské kuchyně a teď překračuju trochu hranice...). Nebo můžete něco zkusit vyrobit sami. Moje nejoblíbenější je omáčka z fety a bazalky.

RECEPT Č.1: DIP Z FETY A BAZALKY

Vezmete 200g měkkého tvarohu, 100g přírodní fety (nebo balkánského sýra), svazek čerstvé bazalky a pokud máte chuť taky jeden stroužek česneku. Z česneku vyndáte klíček a vyhodíte ho. Všechno ostatní nasypete do mixéru a rozmixujete do hladka. Aaaaaach, to je dobrota!


A ještě jeden tip. Jelikož nepatřím mezi lidi, kteří by s láskou před večeří trávili dvě hodiny krájením zeleniny na nudličky, nota bene aniž by všechny nudličky skončily v jejich prádném žaludku, krájím zeleninu vždycky hned, jak ji přinesu trhu domů, dám jí do plastikových nádob a nechám ji v ledničce. Kupodivu ji tak můžete skladovat až pět dní, tedy kromě okurky.

Tak tohle je moje doporučená verze apéra. Jinak se můžete podívat na tohle video. I takhle to jde, potřebujete jenom láhev Pastisu a několik arašídů...

pondělí 26. května 2008

Vaření a stolování

Francouzi rádi jedí a někdy také vaří. Možná je to i tím, že restaurace jsou zde drahé, a tak se Francouzi v jednom kuse zvou na večeři domů. Pro hostitele je to pak příležitost se vytáhnout, jakou specialitu se kde přiučil. Jsem ráda hostitel i host. Vaření a stolování je ve Francii tak trochu věda, pokud na to jdete s měšťanskou zkostnatělostí. Pravidel bude asi nespočetně, a já jich znám jen, co by se za nehet vešlo. Vzhledem k tomu, že měšťáctví se nenosí, vybrala jsem si jen to, co se mi líbí. Věda to není, jenom radost.

Jediné, co potřebujete mít na paměti, je, že jídlo se skládá z několika chodů. Zapomeňte tedy na slovo "nafutrovat", položte si ubrousek pěkně do klína, abyste si mohli otírat pusu, než ji přiložíte ke skleničce s vínem, a nezapomeňte: hlavně pomalu! Nejíte přece, abyste žil, ale žijete, abyste jedl. Takže vychutnávat!

Takže, nač se tedy máte připravit, když vás Francouz pozve k sobě domů na večeři? Ještě než položíte zmíněný ubrousek na klín, očekávejte "apero", tj. skleničku a něco malého k zakousnutí na zahnání toho největšího hladu. Pozor na konzumaci: jak alkoholu (máte přeci prázdný žaludek), tak jídla (čeká vás ho ještě hora). Apero je také dobrou příležitostí počkat, až dorazí všichni pozvaní. Počítejte rovněž s tím, že v závislosti na hostiteli, či v závislosti na závislosti hostitele, se apero může protáhnout až do jedné hodiny v noci.

Pokud ale hostitel vařil, nejspíš po první skleničce zasednete ke druhé, ale tentokráte ke stolu. Druhý chod je předkrm. To může být třeba salát, slaný koláč, ale třeba i kousek paštiky, nebo klasická fois gras. Aaaaach...ale pozor, jste teprve ve startovací rovince!

Hlavní jídlo. Nedumejte moc nad tím, co z toho, co máte na talíři, je vlastně příloha: Francouzi jsou originální i s tím, co podávají s masem či rybou. "Divný okurky", jak říká moje maminka, budou nejspíš cukety, dušená mrkev jsou "carottes de Vichy" a hříbky ve smetaně zase strávíte pouze pokud budete stejně jako ostatní přikusovat k jídlu chleba.

Máte už plné břicho, či už toho dokonce máte plné zuby? Nedá se nic dělat: vzmužte se a podívejte se na tác se sýry. Že by se ještě nejaké to místečko nenašlo? Jen do toho, aspoň kousíček chleba a aspoň jeden či dva sýry ochutnáte, ne?

A je to, jste už skoro v cíli, dělí vás od něj pouze dezert. Už chápete, proč většina francouzských dezertů nepřipomíná naše krémové dorty? Tak honem, ať už je dezert zmrzlina, ovoce, mousse au chocolat, nějaký koláč či něco sofistikovaního: s chutí do toho, půl je hotovo.

Tajně si povolte pod stolem knoflík u kalhot a hoďte ručník do ringu. Pardon, ubrousek na stůl. Dojeli jste do cíle. Dáte si kávu, nebo bylinkový čaj? Na ty jsou Francouzi experti. Myslím, že chápete proč!

Dnes vám tedy nebudu slibovat, o čem budu psát příště. Myslím, že toho máte až po krk, že se vám v tom dokonce, jak Francouzi zcela nešarmantně říkají, koupou stoličky. Tak dobré zažívání a na slyšenou!

sobota 24. května 2008

Vína

Francouzské víno je možná ještě známější než francouzské sýry. Ať už je to jakkoli, jedno se neobejde bez druhého. Zatímco v Čechách jsme zvyklí pít k jídlu pivo a na skleničku vína skočit do vinárny nebo si ji nalít s kamarádkou, aby se nám pěkně povídalo, ve Francii je to přesně naopak. Francouzi mají za to, že dobré jídlo bez toho správného vína nikdy nebude vynikající a pít dobré víno, aniž byste u toho jedli, je přímo zločin.

Než se dostaneme k tomu, co k čemu pít, řekněme si, co vlastně vůbec můžete pít. Samozřejmě: bílé, červené, nebo růžové. Ať už vybíráte jakkékoli, vyhněte se Vin de table, stolním vínům. Jedná se o nejlevnější typ vín, a když už si chcete dopřát francouzské víno, stojí za to přidat pár korun navíc. Od tří eur za lahev dostanete slušné víno, kolem pěti bude dobré a kolem deseti výborné. To je velice hrubé rozdělení, kterým se řídí amatéři jako já. I tak se vám může stát, že láhev za deset euro nebude dobrá: ceny vám pomůžou se orientovat, ale spolehnout se na ně nemůžete.

Dalším vodítkem kvality vína je známka na víčku lahve: je buď modrá nebo zelená. Mají ji všechna francouzská vína prodávaná ve Francii. Vína na export, tedy i ta, která si můžete koupit v Česku, ji nemají. Zelená známka znamená, že víno bylo stočené přímo u produktora, což samozřejmě vypovídá o kvalitě. Modrou známku mají vína stočená bůh ví kde.

Při výběru dobrého vína vám pomůže také etiketa na zadní straně lahve. Je na ní obvykle servírovací teplota. Zhruba platí, že čím studenější máte červené víno servírovat, tím bude horší. Nejvyšší servírovací teplota je 18 stupňů.

Další důležitou věcí na etiketě je Appelation d origine. Stejně jako u sýrů zaručuje, že víno pochází z té správné oblasti, že z určité vinice byl vytvořen jenom ten správný počet lahví a že je víno vyrobené tradičními postupy.

A nezapomeňte se podívat také na ročník vína: pokud je na lahvi vytištěn, jedná se o millesime, tj. víno, které bylo stočeno v určitém roce. Pokud ročník chybí, jedná se o směs několika vín z různých let. Nepít!

Tak, máte vybráno? A kterou oblast?

Oblastí ve Francii je mnoho. Červená vína jsou nejznámější z Bordeaux, Burgudska, Beaujolais, Cote de Rhone, a Languedocu.

Bordeaux je trochu ošidné na výběr, stejně jako Burgundské. Můžete se řídit cenou, ale můžete se tak taky nechat pěkně napálit. My máme Bordeaux moc rádi, hlavně St.Emilion. Pokud tedy nevíte, které víno je dobré, doporučuju sáhnout především po Cote de Rhone. U toho se obvykle nespletete a zřídka kdy narazíte na špatné, pokud jste nekoupili láhev pod tři eura.

V Čechách notoricky známé Beaujolais je také trochu past. Pije se obvykle mladé, takže pokud uvidíte v supermarketu dvouleté či tříleté Beaujolais ve výprodeji, vězte, že chytří manažeři dobře vědí, proč ho vyprodávají, a zdaleka se tomuto vínu vyhněte.

Co se týče Languedocu, jedná se o největšího produktora stolních vín ve Francii: kvantita převládá nad kvalitou.

Bílá vína se vyrábějí především v Alsasku. V podstatě se nemůžete při výběru moc splést, pokud nehledáte ve stolních vínech. Ale pozor! Kromě suchých (sec) vín, na která je český jazýček zvyklý, narazíte také na sladká vína (moelleux), která vás můžou nepříjemně překvapit svojí nezvyklou chutí. Pokud je ale pijete k tomu správnému pokrmu, jsou vynikající.

Bílé se pěstuje také v Alpách: jmenuje se Abime, "odřené víno". Není to podle počtu udřených horalů, kteří se na alpských svazích snaží před nepřízní přírody uchránit keříčky révy, ale podle hory, která se sesunula, a na jejímž místě vinice stojí. Geologický podklad je sesunem tak speciální, že dává vínu jeho jedinečnou chuť.

Růžová vína jsou obvykle jihu Francie, Provence nebo Languedocu, a tam, kde se tvoří, se obvykle i pijí. Růžové víno je vedle červeného a bílého tak trochu trpaslík. Ale obyvatelé teplého jihu na něj nedají dopustit.

Ze šumivých vín je nejznámější samozřejmě Champagne, šampaňské. Champagne, vynalezené ve vesnici Epernay, pochází z oblasti Champagne a vždy pouze odtud. Nejlevnější stojí cca 11euro za lahev. Drahé? Taky si myslím. Pokud nemáte chuť utratit tolik peněz, sáhněte po levnějším Claretu. Pochází z Die, což je oblast kousek od Grenoblu.

Už se vám z toho všeho točí hlava? Tak pojďte něco pojíst. Ale jedině to správné jídlo!

Obecně platí, že k pokrmu z určitého regionu patří víno z toho stejného regionu. Savojská jídla tak vyžadují bílé víno, i když je v nich asi 250% sýra, hovězí po burgundsku (boeuf bourguignon) zase Burgunské a ne Bordeaux. K fondue tedy zvolte zásadně Abimes. K tartiflette můžete i červené. Bílá vína se dále pijí k rybě a mořským plodům. Doporučuju suchá. Pokud máte chuť na francouzská vyhlášená fois gras, sáhněte po sladkém bílém. A k masům, sýrům, omáčkám atd. patří červené. A na dezert: no přece šampaňské! Kombinace sladkého jídla a bublinek vás asi překvapí, ale je to tradice a je to vynikající!

Jak vidíte, nejsem zrovna expert co k čemu. Mám na to tedy jednoduchý recept: pokud se nechcete splést, zajděte k vinaři. Po celé Francii narazíte na obchody Nicolas, kde mají vína různých cen a z různých oblastí. Řekněte vinaři, co zamýšlíte jíst, a za kolik byste rádi pili. Výsledek je zaručený.

Co zamýšlíte jíst? To jako vařit? O tom si povíme zase někdy jindy...

pátek 23. května 2008

Sýry

Sýry. To je asi to první, co se vybaví českému návštěvníkovi Francie.

Já osobně je mám moc ráda, všechny: ovčí, kozí i kravské. Mám velké štěstí, že hned naproti domu, kde bydlím, je sýrař. Sýry v supermarketu nejsou nutně špatné, kupujeme je tam také, ale je třeba se trochu víc vyznat, což není vždycky můj případ. Kozí sýry jsou v supermarketu navíc mnohdy dražší. To není pravidlo pro celou Francii, ale my bydlíme blízko Drome, kde je spousta malých produktorů, kteří často pak dodávají sýraři svoje výrobky přímo. Supermarkety mají obvykle produkty velkododavatelů.

Výhoda sýraře je v tom, že vám poradí, jaký sýr vybrat, podle toho, kdy si na něm budete chtít pochutnat. Sýr totiž samozřejmě zraje a mění tak chuť.

Ať už jdete do supermarketu nebo k sýraři, jakými radami je tedy dobré se řídit?

Zaprvé: skutečný, normám EU odporující a ten nejlepší sýr je z nepasterizovaného mléka (lait cru). Pokud si na něj netroufnete z obav ze zažívacích problémů, nebo pokud jste těhotná (ano, těhotné ženy samozřejmě nepasterizovaný sýr nesmějí, stejně jako plísňové sýry), kupte tedy sýr z lait pasteurisé: chuť bude méně výrazná, ale i tak si pochutnáte.

Zadruhé: Ve Francii existuje určitá garance kvality, která se jmenuje Appelation d origine controlee. Pokud najdete tato slova na výrobku, který jste zvolili, máte zaručeno, že nekupujete pseudo-camambert vyrobený v okolí Paříže, ale skutečný Camambert vyrobený podle té správné receptury v Normandii.

Zatřetí: V supermarketu je obvykle lednice s balenými sýry, a potom sýry krájené přímo na místě. Sáhněte po nich. Jednoznačně.

Začtrvté: Většina sýrů je přirozeně obalena plísní, která je chrání a dodává jim chuť. Ne každá plíseň se ale jí. Která je poživatelná poznáte podle rychlosti, se kterou ráno poběžíte na záchod poté, co jste snědli sýr i s kůrčičkou. Bílá plíseň se obvykle neodkrajuje, stejně jako plíseň na kozích a ovčích sýrech. Plíseň na tvrdých sýrech doporučuji jíst pouze jestliže máte při cestování sklony k obstipaci.

Zapáté: Informujte se, jaké sýry pocházejí z regionu, kde se nacházíte. Často je najdete na trhu, nepříliš drahé a vždycky nejlepší. Navzdory zákonům ekonomiky se většina té nejlepší produkce sní právě tam, kde si to navařili.

Zašesté: Raději se ani nedívejte, kolik má to, co vám skončilo v košíku, procent tuku. kazilo by vám to chuť

Zaposlední: Až to všechno pěkně nakoupíte, nezapomeňte sýry vyndat z lednice cca půl hodiny před konzumací.

Když už jsem se rozepsala o tom, jak nakupovat a kde, ještě dodám co. Co vám chutná, jinou radu nemám, sýrů je moc. A můžu vám říct, co chutná mně.

Ze sýrů s modrou plísní typu niva je asi nejznámější Roquefort, který je z ovčího mléka. Já mám ráda též Fourme d Ambert, který pochází rovněž z Auvergne, ale je z kravského mléka.


Co se týče sýrů s bílou plísní, nejznámější je Camambert, který se vyrábí v Normandii. Kromě toho je u nás známé také Brie. V supermarketu narazíte též na Coulomiers. Oba dva jsou méně výrazné než jejich smradlavý bráška Camambert.

Tvrdé sýry jsou často od nás z Alp, ale nejen odtud. Mám ráda Tomme de Savoie, ale hlavně ten, který nakupuju u sýraře. Ten má několik druhů od různých produktorů a chutě variují. Nad supermarketovým bývám zklamaná. Totéž platí o St.Nectaire, který pochází z Auvergne. V ní má obvykle šedou, velmi nevábnou, plíseň, kterou v žádném případě nejezte.

Co se týče měkčích sýrů, v Alpách je nezbytné ochutnat Reblochon, který je nedílnou součástí tartiflette. Pokud máte peněz nazbyt, berte ten se zeleným kolečkem pod ocrannou plísní: jedná se o farmářský produkt. Ostatní reblochony mají známku červenou. Další sýr téhle kategorie, který mám opravdu ráda, je Morbier. To je ten, co má uprostřed černou linku.

U kozích sýrů doporučuju skutečně sýraře. Špalky sýra, které jsou zabalené a prodávané v supermarketu jsou dobré na vaření, ale jejich chuť příliš nevariuje.

Ovčí sýry jsou ze všech tří typů asi nejméně výrazné. Moc se v nich nevyznám, ale chutná mi Lou Perac.

Jak tak píšu, dostávám z toho hlad, a tak se půjdu podívat, co mám dobrého v ledničce. K sýru patří také dobrý chleba a správné víno. A sýr je též nedílnou součástí teplé kuchyně. Ale o tom vám povím v několika dalších příspěvcích.

Jak to vlastně všechno začalo

Ve Francii jsem byla několikrát: v roce 1999 na měsíc, v roce 2002 na půl roku a v roce 2004 na neurčito, které trvá dodnes. Coby často jeden z mála lidských kontaktů, který má moje okolí s touto zemí, se tak stávám vděčným posluchačem i konzultantem toho, jak to ve Francii chodí. Jelikož je to země, která je velmi oblíbená jako turistická destinace, téma je to poměrně časté.

"Hm, ono se pořád říká, francouzská kuchyně, ale já jsem tam byl a jako nic moc." Dotyčný si dal jídlo v nějaké pařížské restauraci v turistické zóně. Francouzské kuchyně přitom ochutnal asi tolik, jako Američan, který si v hospodě těsně pod Karlštějnem objednal "typical czech meal".

"Ty sýry jsou báječný!". Sýr ze supermarketu pojídaný s bagetou zakoupenou tamtéž jako snídaně, oběd nebo večeře, nebo všechno najednou.

"A co je vlastně typické francouzské jídlo?" Víte, že Ludvík XIV. nebo který jezdil po Francii jenom proto, aby ochutnal, co kde mají dobrého? Protože v každém koutě této země je to něco jiného. Typických jídel je tak pěkná kopa. A není radno se shánět jenom po typických jídlech. Například, pokud máte kuráž dát s v Paříži fondue, vězte, že děláte něco, do by obyvatel Savojska nikdy neudělal. Ostatně, celá Francie ví, že pokud nemáte kapsy plné peněz, jet do Paříže za gastronomickými zázraky je prostě blbost, asi jako jet do Prahy shánět dobré víno.

Jsem laik a v celé te džungli se zdaleka ještě nevyznám. Něco jsem se ale stihla přiučit, a tak se s vámi o to ráda podělím. Budu ráda za vaše komentáře.