pátek 26. září 2008

Telecí hlava, anebo ráno u řezníka

Zajímalo by mě, co jde vaší (ne-telecí) hlavou, když čtete titulek tohoto článku. Je telecí hlava hlava skopová?

Kdo ví. Ale co je jisté je, že už dlouho jsem chtěla napsat článek o věcech ve francouzské kuchyni, které naprosto nesnáším a kterým doporučuju se vyvarovat. Problém je, že jsem stále mohla přijít pouze na dvě věci. Třetím kandidátem by mohly být jehněčí mozečky, které můj řezník prodává. Tuhle nad nimi měla jedna paní téměř hysterický záchvat. Ne, že by byla ochránkyně zvířat, ba právě naopak, vykřikovala spíš "jéééé, jehněčí mozečky, ty už jsem dlouho neviděla, to si pochutnáme, to bude mát manžel radooooost!" Jenže jehněčí mozečky jsem neměla nikdy kuráž či spíš příležitost ochutnat, takže nemůžu říct, co si o nich myslím.

Dneska ráno jsem sice nenarazila na třetí, tolik vytoužený, nechutný produkt, ale konec konců, dvě nechutnosti stačí.

První produkt, který za žádnou cenu nejezte, je crème de marrons nebo crème aux marrons, nebo jak se to vlastně jmenuje, ani na jméno tomu nemůžu přijít. Jedná se o podivnou marmeládu z jedlých kaštanů, kterou Francouzi navíc obvykle milují. Uvědomte si ale, že oni to jedí od mala. Stejně, jako moje maminka pořád vychvaluje chuť jakýchsi bonbónů, jejichž název "mejdlíčka" dává tušit, že asi není moc o co stát, ale v padesátých letech to evidentně byl hit, tak i Francouzi prahnou po téhle chuti dětství. Chudák cizinec konstatuje, že se jedná o cukr ve slizu. Létající muž se mě snažil kdysi blahé paměti přesvědčit, že mi kaštanový krém nechutná, protože jsem ho vždycky jedla jenom ze supermarketu. A tak jsme šli nasbírat kaštany, a Létající muž se pustil do přípravy. Uvařili jsme kaštany, oloupali je, opět dali do hrnce a přidali jsme cukr. Po půl hodině míchání vznikl....cukr ve slizu, na vlas stejný, jako ten ze supermarketu.

I druhý produkt, který též nedoporučuju, ve mně vyvolá vzpomínku na Létajícího muže. Jednoho deštivého dne na výletě v Normandii mě vzal do restaurace, kde byla jako specialita uvedená telecí hlava. Jako správně pitomý turista jsem si řekla, že samozřejmě musím ochutnat specialitu, a řekla jsem, že si dám telecí hlavu v domnění, že se bude jednat o telecí maso, například mleté, které se proto jmenuje telecí hlava. Létající muž řekl pouze na půl úst, zda jsem si jistá, že dobře rozumím slovům "tête de veau". I kdybych byla nerozuměla, porozuměla bych lehce a bez slovníku v momentě, kdy mi přinesli talíř. Na talíři byla...telecí hlava. Statečně jsem vzala do ruky příbor a podporována anatomickým rozborem, který mi Létající muž ochotně poskytl ("tohle bude jazyk...a tohle bude asi kousek mozku...") jsem do sebe onu specialitu nasoukala. A můžu vám říct, že už nikdy více.

Dnes ráno jsem byla nakupovat. Vstala jsem pozdě, a protože nebylo doma nic k snídani, šla jsem ještě hladová pro chleba a cestou jsem se stavila u řezníka pro maso na boeuf bourguignon. Přede mnou byly dvě zákaznice, z nichž jedna chtěla maso na polévku, protože je zima. Deset následujících minut jsme se tedy bavili o tom, jak je zima a který typ topení je nejlepší. Druhá paní klientka, malá podstaditá důchodkyně, soudila, že nejhorší je centrální topení, protože je pak člověk závislý na teplárně, a těm mladým není vůbec zima, ale jí ano, a musí ze skříně pak tahat elektrické topeníčko. Paní s polévkou, elegantní, po francouzsku klasicky vychrtlá, vysoká padesátnice podotkla, že to je pravda, ježto jí jako mladé nikdy zima nebyla, a že prý uvidím, až budu starší. Řezník řekl, že jemu je také pořád zima. Paní s polévkou odpověděla, že dobře zahřeje také polévka. Důchodkyně si postěžovala, že její muž polévku nejí.

A bylo to na stole: "U nás zase nikdo nejí telecí hlavu.", řekla padesátnice: "A jenom pro sebe jí dělat nemůžu. Tuhle jsem jí udělala, a musela jsem jí jíst celý týden."
Na lačný žaludek, který navíc po včerejším večeru v asociaci Just Beer trochu plaval na vodě, jsem se rozhodla, že se konverzace raději nezúčatním.
"Hm, já zbožňuju telecí hlavu.", řekla důchodkyně.
"Já taky.", řekl pán, který právě vešel do obchodu.
"Tak já vás pozvu, až jí budu dělat.", zavtipkovala padesátnice.
"Já mám taky moc rád telecí hlavu", řekl řezník.
"Tak přijďte taky! Přijďte všichni!", smála se padesátnice: "Ale u vás tady nikdy tu telecí hlavu nevidím.", obrátila se na řezníka.
"Nevejde se mi do regálu.", řekl řezník.
"To nevadí, tak ji vystavte třeba na ulici.", řekla padesátnice.
"Tuhle přišla jedna maličká stařenka a koupila tu hlavu celou, i s kostma. Přísahám, že ta hlava byla těžší než ona.", řekl řezník.
"Co s tou hlavou dělala? Třeba to byl vtip", řekla padesátnice: "třeba jí dala doma manželovi na polštář!"
Za velikého hihihi hahaha jsme běhěm půl hodiny probrali ještě cenu benzínu a nemovitostí, fakt, že bydlet daleko od Grenoblu je hrozné taky proto, že musíte každé ráno odhazovat sníh, dozvěděla jsem se, že za mládí padesátnice jediné dobré auto do hor byl starý Citroen "kačenka", že někdy je sněhu tolik, že když odházíte auto, a pak se jdete osprchovat, auto vám mezi tím zase zapadá, že zácpy jsou stejně hrozné, že zimy už nejsou, co bývaly, zkrátka, i teleti by z toho šla hlava kolem.

Nakonec padesátnice zaplatila, a odešla. "Tu už jsem někde viděl.", řekl pán. Víte, jak se to z francouzštiny přeloží doslovně? "Ta její hlava, ta mi něco říká." :-).

Tak dobrou chuť. A telecí hlavě se raději vyhněte. A v pátek okolo poledního nechoďte k řězníkovi z prázdným žaludkem...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Na tvé blogy jsem narazila úplně náhodou, když jsem hledala recept na paellu.
Tento příběh s telecí hlavou je fakt vtipný. Myslím, že se u tebe hodně dozvím, nejen o vaření. Marie